Pokud čekáte nějaké prozření, velké batohové satori, jako že jsem se jeden pátek probudil, hodil si na záda pětikilový batůžek místo patnáctikilové „svině“ a odkráčel lehkou nohou na víkendový čundřík – tak to vás asi zklamu.
I mě to pár pár let trvalo, ale když se ohlédnu zpět, byla to vlastně docela zajímavá, pozvolná a nenásilná evoluce. Nedávno jsem našel v rodinném archivu fotografii, je mi na ní asi sedm let. Na zádech batoh, nožičky pod tou váhou do „O“, kráčíme s rodinou za prázdninovým dobrodružstvím někam k Sázavě.
Časem jsem začal skautovat a objem a váha batohu se měnila s délkou výprav a hlavně příchodem technických novinek – pamatuju si, jak strašně rád jsem vyměnil nafukovací madračku za pěnovou karimatku a za čas i doma šitý péřák ze sypkoviny za duté vlákno. Následovaly experimenty se zimním tábořením a poznání, že i když je člověk drsný 16ti letý horal a zálesák, že je dobré při – 15 °C do batůžku, oproti milosrdnému létu, něco přihodit.
Velkou změnou byla vejška, okamžitě jsem se stal členem HO USK Slávie Následovaly výlety za skalkami, skálami a horami. Batoh těžknul železem a já logicky ubíral na ostatním obsahu, abych to alespoň trochu vykompenzoval. Památná byla výprava do Tater, kdy jsem se rozhodnul, že vaření je zbytečný luxus a pod dojmem přednášek o stravě od Prof. Pyšného jsem usoudil, že je to jen otázka kalorií – deset dní na margotkách byl celkem zajímavý pokus na živém vzorku.
Po fakultě jsem objevil mořský kajak. I zaradoval jsem se, že nebudu muset šetřit váhou ani objemem. V pětimetrovém kajaku je přece spousty místa. Z toho mě vyvedly hned první těžší expedice. Významnou zkušenost jsem obdržel při pokusu obepádlovat Island – sám. Na neúspěchu měla přehnaná váha kajaku svůj významný podíl. Zlom v tom, jak jsem začal přemýšlet o obsahu a váze batohu byl výlet do Nepálu a čundr kolem Annapurny. Jeli jsme s manželkou sotva rok po zemětřesení, které zbořilo půl Káthmándú. Tušil jsem, že obstarat jídlo a lodže bude asi problém a taky mi bylo jasný, že na exponovaných místech ponesu batohy dva. Před odjezdem jsem vážil, ubíral, odřezával a dostal jsem se někam k sedmi a půl kilům základní váhy.
Potom jsem v knihovně na skotské farmě, kde jsem pracoval v rámci programu workaway, objevil knihu kterou napsal Ray Jardin, znal jsem ho jako výborného horolezce, ale kniha s lehce diskotékovým přebalem s názvem Trail Life pro mě byla obrovské překvapení. Pak už to šlo vlastně skoro samo. Zjistil jsem jak funguje pozitivní spirála váhy. K aktivitám jsem přidal ještě bikepacking, to mě přinutilo krom váhy zapracovat i na objemu baleného materiálu. Gear list se usadil na váze kolem čtyř a půl kilo, objemově ho s rezervou na jídlo a pití naskládám do pětatřicetilitrového batohu. Skladbu výbavy jsem doladil zejména při čundrech po Skotsku – místní počasí je nejlepší brus pro to, co nosíte s sebou a co vás má udržet v pohodlí, teple a suchu. Největší zkouška výbavy byl ale loňský půlroční výlet po Asii. Od vlhkého jihovýchodu až po mráz a sucho Himálaje. Po takhle dlouhé době na cestě zjistíte, že krom váhy a objemu je velmi podstatný faktor i odolnost výbavy.
Váha, objem, odolnost výbavy je vlastně jeden z klíčů k dobrodružství. Určitě to pro mě určitě není uzavřené téma. Jsem v téhle oblasti docela geek. A jsem zvědavý a vlastně se i docela těším, kam mě budoucí vývoj v téhle oblasti zavede.
